Jak suchozemci k Baltu dojeli
Nad stromy a rovinou kolem rodné hroudy Hlízova se tvoří mlhovitý opar a padají kapky deště. Jak pravil děda Komárek – chčije a chčije. Obloha je černá jak rozkrok cikánky a na protržení to teda nevypadá. Začínám si uvědomovat, že to asi není dobrý start pro náš společný výlet v řádech stovek kilometrů s cílem v polském Gdaňsku, nicméně elán a chuť užít si nezapomenutelné kilometry a zážitky na dvou kolech s motokamarády Zimičem a Chorchem, mne naplňuje netrpělivostí. A pak – nejsme z cukru a chcát celou cestu určitě nebude, a kdyby jo, tak to máme hold blbý.
Hodinová ručička ukazuje přesně šest hodin ranních, startuji svého drobka. A vzápětí si při pokusu nainstalovat návleky, uvědomuji první nedostatek - zjišťuji, že mi v Hondě prodali malé návleky na boty. Záhy si však poradím. Nasazuji igelitové pytlíky (chvíle napětí - doufám, že nejsou velikosti prezervativu pro asiaty) se zavařovací gumičkou přes boty. V zeleném nepromoku půjčeném od kámoše Denyho a s igeliťákama na botách vypadám divně (ani to snad nebudu komentovat), ale svůj účel to plní.
Blížím se k Hradci Králové (nikoli však pohodovou jízdou), kde se přidává Zimič na pumpě Agip. Stále prší, jsem stále v pytlíkách, ale rád, že jedu a motorka je OK. Vyrážíme k Náchodu, kde na nás čeká kolega Chorche. V plné sestavě pak, stále v nepromoku, vyjíždíme na další cestu.
Za Náchodem pak ucítím první zacukání mojí motorky (bylo to varování, kterého jsem nedbal a jel dál), doplněné mrazením v zádech. V půl deváté podle plánu vyměňujeme hotovost. O hodinu později se naplňuje nepříjemný pocit z Náchoda. Moje motorka mlčí, nejede, zastavujeme – získávám představu o tom, co to znamená, když sedlák řekne, že má zaražený sraní. Půlky se mi trochu sevřely, chvilkový delete v hlavě a následný restart v podobě hledání a pátrání v paměti telefonu i svojí po číslech kámošů, které by pro mě a pro Hondičku mohli dojet. Ještě, že tady jsou kámoši - společně hledáme příčinu a několikrát vedu hovory se servisem. Chvílemi máme chuť zjistit, jak chutná rum co mám v kufru a ověřit pořekadlo mušketýrů o tom, že dnem láhve vypadá svět růžověji. Nikdo by asi netušil, že příčina této nepříjemnosti bude spečená pojistka na relátku. Provizorně se snažíme stroj opravit a probíráme možné příčiny. Je konečně opraveno a já si házím mincí, zda vůbec pokračovat. Padá orel – uklízím nářadí a rum a pokračujeme. Naštěstí přestal chcavec a můžu sundat pytlíky z bot, které už stejně byly cáry A hurá zase do akce!
Za Vratislaví nás čekala příjemná grilovačka. Nechyběla klobáska, párek, na zapití pivo nealko a Sládkova limonáda. Místo očichávání vůní z grilovačky raději preventivně očichneme relátko (pro jistotu si zkušebně šňupli všichni), zda se znovu nepálí. Vše je ale OK, pokračujeme. A já v hlavě pořád to jedno – relátko, relátko, relátko….…
Večer zaslouženě dorážíme do cíle. Těšíme se, až ze sebe shodíme bundy. Vypadá to dobře, v tu chvíli se ale ukáže, že ve vesnici jsme sice dobře, akorát o 200 km dál než jsme měli být. Název vesnice sice stejný, ale v Polsku jich je možná deset. Prostě něco jako Nová ves nebo Lhota u nás. Zařizoval Zimič – taky schytal pár jízlivých poznámek na své konto o problematice GPS – nutno však podoktnout, že po ověření informací na netu jsme zjistili, že tam zadané souřadnice jsou chybné. Podle toho by ani dobrý holub domů nedoletěl, natož my po cca. 500 kilometrech.
Nezbývá nám nic jiného než najít nové ubytování. Po chvíli nacházíme a úspěch zapíjíme vydatně rumem z cukrové třtiny. Přátelé, kamarádi, motopohodáři - byla to opravdu pochoutka a asi jsme se trochu nahulili, páč jsme chvíli chodili po pokoji čapím krokem. Pokračujeme konzumací rumu a pivča, nikoli však prostého alkoholu a probíráme zážitky. Poté postupně upadáme do bezvědomí, unavení, ale s pocitem, že je za námi kus pěkné cesty se vším, co k tomu patří.
Je sobota ráno, probouzíme se do nového dne a vyrážíme k hlavnímu cíli – Gdaňsk, hanzovní město. Prohlížíme jedno z nejstarších a největších měst v samotném Polsku. Za chvíli ale nasedáme zpět na mašiny a vydáváme se ke Gdaňské kose, kde si dopřáváme oběda. Najedení sjíždíme zase k hotelu. Večeříme a s chutí ochutnáváme místní šňaps a několik piv. Musíme uznat - slušná pařba se stejným výsledkem jako předešlého dne. Opět pro nás nebyl problém dojet až na Ural a ještě dále – plánů zas bylo….
V neděli ráno už nasedáme do sedel našich mašin k cestě směrem domů. Po krátké domluvě volíme variantu s trasou po dálnici. Přejíždíme hranice a v Náchodě se loučíme s Chorchem. Pokračujeme jen ve dvou.
V Hradci se loučím se Zimičem. Začíná pršet. Tedy spíš zase začíná pořádný „chcavec.” Ale jsem rád, že už to mám domů za pár. Po chvíli ale zastavuji. Takhle už to dál nejde, musím zase do nepromoku. Jsem nervózní a strhávám zip – mokrej až na prdel.
Zaplať pánbůh, že Hondička šlape jak má, a nenechává mě v průseru. Odbočuji ze státní silnice, míjím ceduli Hlízov a pomalu si začínám oddychávat, že mám všechno za sebou. Ve dveřích vidím manželku a jak tak na mne kouká, tak je mi jasný, že nemusím pro tuto chvíli ani nic říkat. Asi je na mě všechno vidět, a že prý ,,kecy nemaj cenu“. No nic – zážitky si nechám pro chvilku, až budu tázán – to budou koukat, až rodince povyprávím, co všechno jsme nacpali do třech dnů. S trochou samocenzury to bude v poho.
Na závěr si dovolím konstatovat, že to byl i přes nepříznivé počasí jeden z nejsuprovějších výletů. Bylo to fajn a já se ujistil, že motopohodáři nenechají kámoše nikdy v nouzi.
Koudy
